Co skutečně znamená, že přes 60 % Čechů má nadváhu

Často se dočteme, že více než 60 % české populace má nadváhu nebo obezitu. Následuje informace o našem místě v evropském žebříčku a několik varování před cukrovkou, infarktem nebo přetížením zdravotnictví.

Jenže co toto číslo skutečně říká o jednotlivém člověku? Znamená vyšší BMI automaticky špatné zdraví? A proč je mnohem důležitější sledovat vývoj u dětí než soutěžit o to, zda jsme v Evropě pátí, sedmí nebo desátí?

Je to opravdu více než 60 %?

Podle použitého zdroje a způsobu měření se výsledek trochu liší. Údaje založené na tom, co lidé sami uvedou o své výšce a hmotnosti, vycházejí obvykle příznivěji než skutečné měření. Lidé mají totiž přirozenou tendenci pár centimetrů přidat a nějaký kilogram ubrat.

Český statistický úřad uvádí, že mírnou nadváhu má přibližně polovina mužů a více než třetina žen. Obezita se týká zhruba každého pátého dospělého. Přehled publikovaný Státním zdravotním ústavem v roce 2024 pracuje s odhadem, podle kterého má nadváhu nebo obezitu přibližně 65 % českých dospělých. (SZÚ: Nadváha a obezita, časopis Hygiena: Epidemie obezity u dospělých)

Můžeme se přít o několik procent, ale základní obrázek to nezmění:

Přiměřenou tělesnou hmotnost už v české dospělé populaci nemá většina lidí.

Zvlášť výrazné je to ve vyšších věkových skupinách. Mezi 50 a 64 lety má podle údajů ČSÚ hmotnost v běžně používaném rozmezí BMI pouze přibližně 27 % lidí.

To už není okrajový problém několika jednotlivců.

Co se do těch 60 % vlastně počítá?

Statistiky většinou používají BMI – index vypočítaný z hmotnosti a výšky. Hodnota od 25 znamená nadváhu a od 30 obezitu.

BMI je užitečný pro sledování celé populace, ale u jednotlivého člověka toho mnoho nepozná. Nerozlišuje, zda větší část hmotnosti tvoří tuk, nebo svaly. Neřekne, kde se tuk ukládá, jaký má člověk krevní tlak, kolik má síly ani zda vyjde do třetího patra bez zastavení.

Svalnatý sportovec může podle BMI spadnout do nadváhy, aniž by měl nadbytek tělesného tuku. Na druhé straně může mít někdo BMI v normě, ale málo svalové hmoty, vysoký podíl tuku v oblasti břicha a velmi nízkou kondici.

Proto údaj o 60 % neznamená, že 60 % Čechů je stejně nemocných nebo má stejné zdravotní riziko.

U jednotlivce je potřeba dívat se také na obvod pasu, složení těla, krevní tlak, metabolické ukazatele, sílu, kondici, pohybové možnosti a celkový zdravotní stav. BMI je orientační kontrolka, nikoli kompletní technická prohlídka.

Nejde především o vzhled

Nadváha a obezita se často řeší jako estetický problém. Člověk chce vypadat lépe v oblečení nebo se nevejde do kalhot, které nosil před deseti lety.

Zdravotně podstatnější je ale něco jiného.

S rostoucím množstvím tělesného tuku, zejména v oblasti břicha, se zvyšuje pravděpodobnost vysokého krevního tlaku, diabetu 2. typu, srdečně-cévních onemocnění, spánkové apnoe, některých nádorových onemocnění a problémů pohybového aparátu. Neznamená to, že každý člověk s nadváhou některou z těchto nemocí dostane. Riziko ale v populaci postupně roste. (WHO: Obesity and overweight)

Vyšší hmotnost může také znesnadňovat běžný pohyb. Když člověka začne bolet koleno, přestane chodit. Tím klesne jeho energetický výdej i svalová zdatnost, hmotnost se může dále zvyšovat a koleno dostává při každém kroku ještě větší zátěž.

Vznikne kruh, ze kterého se vystupuje podstatně hůře než na jeho začátku.

Staré filmy a jeden nápadný rozdíl

Když se podívám na český film ze sedmdesátých nebo osmdesátých let, vždy mě překvapí, jak štíhle vypadá většina lidí v běžných pouličních scénách. Pak člověk vyjde ven dnes a rozdíl je patrný i bez statistiky.

Samozřejmě tím nechci tvrdit, že dříve byli všichni zdraví, sportovali a jedli ukázkově. Kouřilo se podstatně více, možnosti léčby byly horší a o některých rizicích se vědělo méně.

Zásadně se ale změnilo prostředí.

Když jsem byl dítě, pohyb nebyl samostatnou hodinou, kterou bylo potřeba zapsat do kalendáře. Byl součástí dne. Běhali jsme venku, lezli, hráli fotbal a jezdili na kole. Pro nákup se šlo pěšky. Když jsme jeli na chatu, vystoupili jsme z autobusu a zbývající kilometr a půl jsme došli s taškami.

Nebyl to trénink. Byl to obyčejný život.

Dnes máme obchod sto metrů od domu a dokážeme k němu jet autem. Děti vozíme do školy i na kroužek. Výtah používáme i na dvě patra. Práci, nákupy, zábavu a někdy i kontakt s přáteli zvládneme téměř bez opuštění židle.

Technologie nám ušetřily spoustu času a námahy. Problém je, že ušetřený pohyb jsme často ničím nenahradili.

Jídla je více a pohybu méně

Současně se změnilo také prostředí kolem jídla. Potraviny jsou dostupné prakticky nepřetržitě a velká část nabídky je vytvořena tak, aby byla levná, rychlá, energeticky vydatná a lákala k další konzumaci.

Jedna Tatranka, sladká tyčinka nebo limonáda z dítěte člověka s obezitou neudělá. Problém vzniká tehdy, když se podobné potraviny stanou běžnou každodenní svačinou, slazený nápoj základním pitným režimem a většina volného času probíhá vsedě.

Nechci všechno svalovat na rodiče. Dnešní rodiny mají jiný pracovní rytmus, děti žijí v jiném prostředí a výrobci potravin i digitálních služeb velmi dobře vědí, jak získat jejich pozornost.

Rodiče však stále do značné míry určují, co je doma normální. Zda se pro malý nákup jde pěšky. Co dostane dítě ke svačině. Jestli je společný výlet přirozenou součástí víkendu a zda energetický nápoj považujeme za běžné pití pro školáka.

Není třeba vytvořit dokonale sportovní rodinu. Důležité je, jaké chování dítě vidí a opakuje každý den.

U dětí je trend ještě podstatnější než u dospělých

Dospělý člověk si za své návyky postupně přebírá odpovědnost. Dítě ale vyrůstá v prostředí, které jsme mu připravili my.

Nejnovější česká data studie HBSC ukazují, že nadváhu nebo obezitu má více než pětina dospívajících. U chlapců se problém týká téměř každého třetího, u dívek přibližně každé šesté. Od roku 2010 vzrostl podíl dětí s obezitou ze 4 % na 6,3 %. (Ministerstvo zdravotnictví ČR: Studie HBSC)

Různé české studie přinášejí podle věku a metodiky rozdílná procenta. Na společném závěru se ale shodují: dětí s nadměrnou hmotností je dlouhodobě více než před několika desetiletími a problém se často objevuje už před dospíváním.

To je závažnější než několik kilogramů navíc u člověka v šedesáti. Dítě si vytváří pohybové a stravovací návyky, se kterými pravděpodobně vstoupí do dospělosti. Obezita v dětství navíc zvyšuje pravděpodobnost dřívějšího rozvoje diabetu 2. typu, vysokého krevního tlaku a dalších chronických onemocnění.

Současně je potřeba postupovat velmi citlivě. Dítěti nepomůže zesměšňování, neustálé vážení ani poznámky o postavě. Mohou naopak poškodit jeho vztah k vlastnímu tělu, jídlu i pohybu.

Dětská obezita se neřeší tím, že dítěti oznámíme, že musí zhubnout. Mění se především prostředí celé rodiny – jídlo, pití, pohyb, spánek a způsob trávení volného času.

Pohyb energii nejen bere, ale také vrací

Lidé někdy říkají, že jsou příliš unavení na to, aby se hýbali. Moje zkušenost bývala často opačná.

Klientům jsem říkal:

„Když se začnete pořádně hýbat a přidáte k tomu rozumnou stravu, nebudete mít méně energie. Postupně zjistíte, že jí máte pro běžný život více.“

Začátky samozřejmě nemusí být příjemné. Člověk, který se několik let téměř nehýbal, se po prvních trénincích nebude cítit jako znovuzrozený. Může být unavený a bolet ho svaly, o jejichž existenci dosud neměl tušení.

Jakmile se ale tělo postupně přizpůsobí, běžné činnosti vyžadují menší úsilí. Schody přestanou být překážkou, delší procházka nepůsobí jako expedice a člověk se nemusí každé odpoledne přemlouvat, aby vůbec vstal ze židle.

Pohyb se pak může stát něčím, na co se těší.

U mě je to možná až určitý druh drogy. Rád vyběhnu schody místo jízdy výtahem a těším se na jízdu na kole, přestože se občas nechám vlastní motivací unést více, než bych měl.

Ve věku přes šedesát let měřím 178 centimetrů, vážím přibližně 76 až 77 kilogramů, obvod pasu mám kolem 83 centimetrů a stále zvládnu padesát kliků nebo patnáct shybů v jedné sérii.

Neuvádím to jako normu, kterou by měl splnit každý. Každý máme jiné zdraví, genetiku a pohybovou minulost. Beru to pouze jako osobní doklad, že věk sám o sobě nemusí znamenat automatickou ztrátu síly a kondice.

Abych se mohl pravidelně hýbat, potřebuji také dobře jíst. Pohyb a výživu nelze dlouhodobě stavět proti sobě. Jedno poskytuje tělu podnět, druhé energii a materiál k regeneraci.

Řešení nezačíná další celonárodní dietou

Statistiku nezměníme tím, že všem lidem předepíšeme stejný jídelníček a povinnou návštěvu fitness centra.

Mnohem větší význam by měl návrat běžného pohybu do každodenního života:

chodit kratší vzdálenosti pěšky;
používat schody, pokud nám to zdravotní stav umožňuje;
část cest absolvovat na kole;
několikrát týdně zařadit přiměřené posilování;
nenechat děti prosedět celý volný čas;
trávit společný čas také venku a v pohybu;
připravovat běžné svačiny z potravin, které dítě skutečně zasytí;
nepovažovat slazené a energetické nápoje za normální součást dětského pitného režimu.

Děti a dospívající by podle WHO měli mít v průměru alespoň 60 minut středně intenzivního až intenzivního pohybu denně. Nemusí jít o organizovaný sport. Počítá se chůze, kolo, hra, běhání venku i cesta do školy. Dospělým WHO doporučuje alespoň 150 až 300 minut středně intenzivní aktivity týdně a nejméně dvakrát týdně posilování. (WHO: Physical activity)

Tato čísla nejsou podmínkou, bez které pohyb nemá cenu. Pokud člověk dnes nedělá nic, je deset minut chůze lepších než další večer v křesle. Smyslem doporučení není vytvořit novou povinnost, ale ukázat směr.

Můj pohled: největším nebezpečím je, když nám to začne připadat normální

Není podstatné, jestli je Česko v evropském žebříčku nadváhy na pátém nebo desátém místě. Podstatné je, že se naše představa normální tělesné hmotnosti a běžné pohybové zdatnosti postupně posouvá.

Na člověka s nadváhou se nesmíme dívat jako na někoho líného nebo morálně slabého. Hmotnost ovlivňuje genetika, zdravotní stav, psychika, spánek, léky, sociální prostředí i životní možnosti.

Stejně tak ale není rozumné předstírat, že rostoucí množství tělesného tuku a klesající kondice nemají zdravotní důsledky.

Potřebujeme udržet oba pohledy současně: nikoho neponižovat, ale problém nezlehčovat.

A hlavně vrátit pohyb tam, kam patří. Nejen do fitness center a sportovních hodinek, ale zpět do obyčejného života.